Pro zahraniční zaměstnance a rezidenty může být občas obtížné využívat základní zdravotnické služby v ČR, a to kvůli jazykové bariéře. Plnohodnotná komunikace mezi lékařem a pacientem je významnou součástí terapie, a to platí o to více, mluvíme-li o duševním zdraví. Od ledna pracuje v Praze italská psychoterapeutka Margie Aniello, která si přivezla z Itálie bohatou zkušenost v různých oborech psychologie. Paní doktorky jsme se zeptali na její profesní zkušenost v Praze.
Paní doktorko Aniello, co jste musela postoupit, abyste mohla vykonávat psychoterapeutickou profesi v Praze?
„Zdejším úřadům jsem musela poskytnout veškeré dokumenty o mém vzdělání a profesních zkušenostech. V České republice je mimořádně důležité prokázat alespoň rok práce v psychiatrické léčebně či jiném obdobném zařízení. Další mé profesní zkušenosti, například ve výzkumu, jakožto expertka farmaceutické firmy (2007-2014) či v poradně dvou gymnázií (2005-2015), mají v tomto ohledu menší váhu. Dostala jsem tudíž povolení k vykonávání psychoterapeutické profese, ale nejsem členkou české profesní asociace, protože nemluvím česky. Činnost vykonávám v italštině, francouzštině a angličtině“.
Na jaké oblasti se především zaměřujete?
„Zaměřuji se na celé pole poruch nálady, od deprese až po návaly úzkosti či záchvaty paniky. Tato oblast je mi velice blízká, jelikož jsem se jí zabývala v průběhu mé výzkumné kariéry při Oddělení experimentální medicíny v L’Aquile (2003-2007). Další oblast, která je mi velice blízká, tvoří poruchy příjmu stravy, kterým jsem se věnovala při mé konzultační aktivitě pro oddělení neurověd známé farmaceutické společnosti Eli Lilly. Ačkoliv má aktivita v České republice spočívá výlučně v privátní praxi, cítím se i přesto doceněná. A to díky pozitivním ohlasům od uživatelů mých služeb, a protože zde vidím výrazný prostor pro rozšíření mé aktivity. Myslím, si že zde panuje menší stigma z návštěvy u psychoterapeuta než v Itálii. Je tu větší ochota a důvěra v pomoc psychoterapeuta. To je dáno, myslím, i tím, že Praha je dnes neustále rostoucí multikulturní metropolí“.
Setkáváte se v praxi s tématy a problémy, které se vyskytují s jistou pravidelností?
„V Praze se často setkávám s poruchami ve vztazích, ať už se jedná o problémy v integraci do nového prostředí či o vyhoření v profesním životě. V ČR nemám možnost se zabývat vážnějšími poruchami, jako je schizofrenie či psychózy, protože zde nespolupracují se žádnou léčebnou. Navíc nemluvím česky, což je výrazná bariéra, protože mnozí pacienti s výraznými poruchami mají nízké vzdělání či snížené kognitivní funkce“.
Pracujete kromě terapie také na prevenci?
„V poslední době se zajímám o možnost skupinové psychoterapie, jejímž cílem by byla prevence a kontrola poruch v příjmu potravy a záchvatů paniky. Tento můj zájem o skupinovou prevenci vyplývá jak z poptávky po takových službách, tak z mých předchozích profesních zkušeností. V Itálii, a přesněji na dvou gymnáziích v Abruzzu, jsem vedla programy prevence vztahující se k problémům, jež mají dospívající. A jeden z projektů, který měl vůbec největší ohlas, tvořila prevence a kontrola záchvatů paniky, kterými často trpí právě studenti. To jim způsobuje problémy v sebedůvěře, jež mohou občas vyvrcholit i v odchod ze školy. Během těchto skupinových sezení jsme probírali, jako poznat a kontrolovat záchvat paniky a také jak fungují léky a kdy uvažovat o jejich nasazení. V rámci prevence by se mi líbilo nabídnout podobné programy i italsko-českým školám a gymnáziím v Praze. V rámci mé privátní praxe mám celou řadu uživatelů s věkem pod třicet let, jež jsou v Praze na studijních pobytech či mají své první pracovní zkušenosti“.
Budete se soustřeďovat na privátní praxi i v budoucnosti?
„Zajisté ano. Kromě toho bych se chtěla věnovat, jak jsem již řekla, skupinovým terapiím v konkrétních oblastech, jako jsou kontrola záchvatů paniky, poruchy příjmů potravy, pocity vyhoření v pracovním životě či obtíže spojené s nedostatkem sebevědomí. Abych mohla tento projekt odstartovat, potřebuji nalézt kolegu, který by mi se skupinami pomáhal, a také potenciální zájemce, které bych mohla s touto nabídkou oslovit. Velice mě k tomu motivují pozitivní odezvy zdejšího prostředí na mou privátní praxi“.
A nakonec, asi nejdůležitější otázka pro naše čtenáře. Jaké jsou náznaky, díky kterým lze pochopit, že by bylo dobré se obrátit se žádostí o pomoc na psychoterapeuta?
„Obecně by se měla vyhledat pomoc, když se kvůli prožívaným emocím a reakcím na to, co se nám děje, “nepoznáváme” a necítíme se dobře sami se sebou. V případě nesnázích si každý z nás vytvoří strategii, jak čelit problémům. A tyto strategie mohou být více či méně úspěšné, a to v závislosti na různých faktorech, jako jsou osobní minulost, úroveň energie a motivace a podpora ze strany osobností, jež jsou kolem nás. V některých případech se ale problémy řešit nedaří, a člověk má pocit, že plave proti proudu. Současně dochází k celkovému ochuzení života, jelikož se projevují dysfunkce ve vztazích k ostatním a v každodenním životě. A to je právě okamžik, kdy je dobré vyhledat podporu psychoterapeuta“.
Bez vědomí problému tak nemá smysl začínat terapii?
„Dle mého názoru, by pacient, rozhodne-li se začít terapii, měl vzít v potaz dva aspekty: insight a motivaci. Obvykle nepřijímám pacienty, již si nejsou vědomi, alespoň částečně, svého problému a nutnosti ho řešit. Současně u pacientů hodnotím motivaci si nechat pomoc a důvěru v potenciál psychoterapie. Hodně informací o těchto aspektech poskytnou první telefonát a první schůzka. Až po tomto pečlivém pozorování lze s pacientem uzavřít jakousi “terapeutickou dohodu” a stanovit si tak cíle terapie. Když ale povědomí o problémech, motivace či důvěra v terapii a terapeuta chybí, tak je obtížné dojít k trvalým pozitivním účinkům. Psychoterapie je namáhavou cestou pro vyřešení problému, který nás zužuje tady a teď. Současně je důležité na ní nahlížet, jako na moment osobnostního růstu, během, které se získají nástroje a schopnosti čelit výzvám, které nám život nevyhnutelně staví“.
