Jedním z nejvíce probíraných témat na schůzi mezi představiteli české a italské justice, která proběhla v pátek 31. března v Praze, byla organizace a samospráva soudců. V ČR v tomto ohledu má historický dluh a stále neexistuje orgán podobný italské Vrchní radě soudců (CSM). Může být Itálie v tomto ohledu inspirací pro Českou republiku? Zeptali jsme se předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala.
Pane předsedo, v jakých oblastech jste se dohodli na spolupráci s vašimi italskými kolegy?
„Jsem velice rád, že jsme se mohli setkat s panem místopředsedou italské Vrchní rady soudců Giovannim Legninim a s pane předsedou Kasačního soudu Giovannim Canziem. Během jednání jsme si vytyčili oblasti, ve kterých chceme spolupracovat. Velice rád jsem přijal pozvání na návštěvu Říma společně s dalšími představiteli české justice, abychom dohodly konkrétní oblasti naší spolupráce. Za nejperspektivnější považuji oblasti rozhodovací činnosti, kde jsme se s předsedou italského Kasačního soudu dohodli na publikaci pro odbornou veřejnost důležitých rozhodnutí v Itálii a v ČR. A to se bude týkat nejen rozhodnutí navazujících na judikaturu Soudního dvora Evropské Unie, ale také klasických národních rozhodnutí v oblasti ekonomiky, sociálních práv, lidských práv ale také v rodinném právu. Myslím si, že tato spolupráce je velice důležitá. Další oblast9 je otázka personální, a to nejen v oblasti hodnocení soudců. Právě proto, že nemáme Vrchní radu soudnictví, tak nemáme ani systém hodnocení soudců. Naopak v Itálii je tento systém dobře propracován a my můžeme využít těchto zkušeností z Itálie“.
Je právě otázka samovlády soudců jedním z klíčových témat pro českou justici?
„Samozřejmě otázka Vrchní rady soudnictví je stálým tématem mým a také předsedy Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Jak je patrné, absence tohoto orgánu brání dobrému dialogu nejen mezi soudnictvím a parlamentem a exekutivní moc9, ale také vlastně mezinárodním stykům, protože většina evropských států takový orgán má. Otázka Vrchní rady soudnictví není jen otázkou, aby justice měla své zástupce, ale jde o to, aby se justice zlepšila. To je přesně opak toho, co se tvrdí, že justice se vznikem takového orgánu zavře do sebe. Italská zkušenost společně se zkušeností z dalších států však ukazuje, že působnost Vrchní rady soudnictví směřuje k větší transparentnosti a otevřenosti justičního systému“.
Ovšem italský Vrchní rada je objektem kritiky. Nejčastější je spojení do jednoho orgánů soudců a státních zástupců...
„To je italský model a každý model je kritizovatelný. U nás se také řeší, zda Nejvyšší státní zastupitelství by mělo zůstat pod exekutivní mocí či se naopak přesunout do justičního systému, jak je obvyklé v mnohých zemích. V našich návrzích jsme ale s tímto spojením nepočítali. Největší inspiraci proto vidím v tom, že nejvyšší rada soudnictví zaručuje nezávislost justice. Tato rada totiž tvoří nárazník mezi soudce a kritiky ze strany parlamentu či výkonné moci. Takový orgán dokáže vysvětlovat soudní rozhodnutí pro veřejnost a novináře. Není totiž dobré, když soudce, který učinil nějaké rozhodnutí, ho i sám vysvětluje. Nejvyšší rada soudnictví tak takové rozhodnutí může vysvětlit či ho naopak zpochybnit a vyvolat případně i disciplinární řízení. Rada může také řešit chování soudců vzhledem k jejímu etickému kodexu. Můžeme vzít příkladem různé situace, kdy soudci jdou s někým na oběd nebo zajdou na nějakou společenskou akci. Dnes nemáme orgán, který by dokázal rozhodnout, zda je to dobře či špatně. Proto se na takové chování jen poukáže a tím to skončí. Stále se tvrdí, že soudci chtějí radu, aby hájila jejich zájmy. Tak jednoduché to ale není. V našich materiálech uvádíme, že jsme pro paritní složení rady ze soudců a laiků. Tím se naopak soudnictví otevře“.
Zdroj: Camic
Zdroj fotografie: zpravy.e15.cz
