Filmoví producenti mají takřka privilegovanou pozorovací pozici kinematografie. Jsou to aktéři, již musí skloubit kulturní hodnoty s preferencemi diváků. To obzvláště platí pro menší a žánrové distributory, mezi které patří i Film Europe Media Company. Při tiskové prezentaci Mittelcinemafestu jsme se jejího CEO, Ivana Hronce, zeptali, jak si italský film stojí v preferencích českých diváků.
Jaký mají vztah čeští diváci k italské kinematografii?
Starší generace diváků má dobrý referenční bod ve filmech uváděných Českou televizí. To je dědictví minulosti, protože komunistický režim neměl ideologické výhrady vůči italským filmům. Tato generace ale už do kin téměř nechodí. Mladší generace již tento referenční bod nemá, protože italská kinematografie nebyla tak marketingově agresivní jako americká, skandinávská či francouzská kinematografie. Z tohoto důvodu většina českých diváků neví, co si představit pod pojmem italský film.
Může tuto situaci změnit úspěch některých italských režisérů jako je Paolo Sorrentino?
Díky Paolovi Sorrentinovi si diváci začínají představovat, co je dobrá italská kinematografie. Je to možná poněkud úzké vnímání, protože Itálie má celou řadu dalších dobrých režisérů, včetně Marca Bellocchia či Paola Genoveseho, jejichž díla se představí na festivalu. Ale Paolo Sorrentino udává ten referenční bod, který dosud chyběl. Navíc Sorrentino je dost versatilní režisér, jak je vidět i na jeho seriálu Mladý papež, který je sice anglicky mluveným seriálem ale s italskými reáliemi.
Vy dokonce tvrdíte, že italská kinematografie si musí v Čechách vybudovat svůj brand. Bude k tomu stačit jen Sorrentino?
Sorrentino samozřejmě nepokrývá celou italskou kinematografii, ale je to rozhodně lepší než nic. Každá ukotvená kultura totiž produkuje množství variabilit a z těchto variabilit nevyniklo v zahraničí nic podobně silně jako Sorrentino s Velkou nádherou.
Fonte: Camic
Fonte Fotografia: Film Europe Media Company
Není zde však riziko, že tímto způsobem se odsunou na druhou kolej neméně zajímaví režiséři. Třeba na Garroneho, Salvatorese...
Musíme si definovat, z jaké pozice se na věc podívat. Z hlediska kulturního člověka je nefér, že Garrone, Virzì, Genovese, Gianfranco Rosi a další režiséři, jež točí dobré filmy, nemají tak velkou viditelnost jako Sorrentino. Ale v tomto pelotonu je také síla italské kinematografie.
I v italské kinematografii se stává, že z úspěšných filmů jsou natáčeny seriály. To je příklad Gomory, která běžela také v České televizi. Jak se na tento trend díváte?
Je to znak dobré infrastruktury a úrovně dané kinematografie. Dobrá kinematografie by měla mít ohlas v oblasti dokumentárních filmů, hraných filmů, krátkých filmů, seriálů a televizní tvorby. Velice dobrou rovnováhu má v tomto ohledu skandinávská kinematografie. Italové takový vyrovnaný filmový ekosystém neměli, ale teď se to mění díky novým mezinárodním spolupracím. Důležitá je pro tento ekosystém také přítomnost důležitých mezinárodních festivalů, producentských sítí otevřených různým žánrům, silných televizí a také podnětného kulturního prostředí, které je schopné iniciovat to, co má tradičně rádo, a také umí inovovat.
